Úvod
Příprava podkladů
Nátěrové hmoty
Bandážování
Izolační nátěry
Umělecké práce
Malby
Materiály

materiály

 

Pojidla
Pomocné látky
Vápno

 


 

Pojidla

Pojidlo umožňuje nanášení barvy na plochu, její zpracování, tj. rozetření tupování, navalování apod., spojuje pigment s podkladem a po zaschnutí spoluvytváří nátěr. Patří mezi filmotvorné složky.
Odolnost nátěru proti mechanickým vlivům (otírání) závisí na množství a druhu pojidla, které po uschnutí utvoří hladký povlak na povrchu nátěru, a zvyšuje jeho trvanlivost (nátěry emulzní, fermežové, emailové, lakové). Pojidlo má být neutrální (vyjma vápna a kazeínu). To si ověřujeme zkouškou lakmusovými papírky nebo fenolftaleinem. Pojidlo se má snadno mísit s pigmenty, má být lepivé a vydatné a po zaschnutí pružné, ohebné, ne křehké. Proto provedeme zkoušku otírání na nátěru vzniklém smíšením pla¬vené křídy s pojidlem. Pružnost pojidla zkoušíme na skle. Suchý nátěr škrábeme a pozorujeme rýhy. Jsou-li zvednuty, je pojidlo pružné a dobré. Špatné pojidlo odprýskává. U emulzních nátěrů se vyžaduje odolnost proti vodě. Zkoušíme je ponořením skleněné desky se suchým nátěrem do vody s několika kapkami lihového roztoku fenolftaleinu. Zčervená-li voda, obsahuje emulze nevázané volné alkálie a rozrušuje se. Prolínavost pojidla se zkouší nátěrem na zinkový plech. Po uschnutí přetřeme nátěr zinkovou bělobou a pak ještě roztokem síranu kademnatého. Hnědé skvrny ukáží, že pojidlo je proti vodě málo odolné.
Z praxe víme, že nátěry barvami s vodovými pojidly dobře kryjí. Olejové a emulzní nátěry kryjí méně. Nadbytek pojidla (i vodového) není správný, dává sice lesklé nátěry, ty však na stěně často odprýskávají. Podle použití dělíme pojidla na vodová, olejová a pryskyřičná.

 

Vodová pojidla

Vápno
je pojidlem i bílou barvou zároveň. Používá se k nátěrům stěn ve freskových a sgrafitových malbách. S kazeínem dává trvanlivé nátěry.
Vodní sklo (křemičitan sodný nebo draselný)
vzniká za horka a pod tlakem rozpouštěním čistého křemičitého písku nebo infuzóriové hlinky s roztokem potaše nebo sody. Vyrábí se též kusové vodní sklo, které je sklovitě průhledné a ve vodě se rozpouští obtížně za vyšší teploty a tlaku (až 10 kp/cm2). Po vyschnutí se stává nerozpustným. V prodeji je vodní sklo jako čirá nebo slabě nažloutlá kapalina, kterou lze ředit vodou v libovolném poměru. Má pojivové vlastnosti a proto se používá i v malířské praxi.
Vodní sklo je silně alkalické (leptavé a žíravé). Proto se používá pigmentů stálých v alkáliích. Kadmiová žluť se nahrazuje uranovou žlutí. Se zinkovou bělobou dává stálé a nerozpustné nátěry. Vodní sklo je hlavní složkou ohnivzdorných nátěrů, dále se používá k fixáži vápenných nátěrů, k přípravě tmelů apod. Dobře lpí na kovu, skle a cementu.
Estery kyseliny křemičité
vznikají působením etylalkoholu na chlorid křemičitý. Jsou to čiré tekutiny s pojivými vlastnostmi a hodí se jako pojidlo barev, jimiž lze malovat na cementové a vápenné omítce. Tyto látky patří mezi silikony a jsou součástí přípravku Lukofob. Se zinkovou bělobou a všemi zásaditými pigmenty rosolovatí.

 

Organická pojidla

Pojidla se přesně rozdělují na klihy původu živočišného, např. kostní a kožní klih, kazeín, vyzina, vaječný a krevní albumin atd., a na lepidla původu rostlinného. Malíři pokojů používají vžitých názvů i pro pojidla rostlinná, tj. „klíží" barvy např. rozpustným škrobem (Nepovolem), celulózovým klihem apod.

 

Živočišná pojidla

Živočišná pojidla - glutinové klihy

Kostní klih
je znám ve všech malířských technikách. Vyrábí se z jatečních kostí, které obsahují oseín, z nějž se uvolňuje při výrobě kolagen a glutin. Kosti se třídí, zbavují kovových předmětů, zbytků svaloviny, šlach a různých blan, drtí na kousky až 50 mm; vzniká tzv. kostní ořech. Pak se extrahují benzínem v extrakční baterii, kde se odstraní kostní tuk. Extrahovaný kostní ořech se omívá a leští v třídicích bubnech s jemnými síťovými stěnami. Prosáté kosti zbavené prachu, chlupů a jiných látek se drtí na šrot, který se dopravuje do macerační kádě. V ní se propírá vodou a bělí kyselinou siřičitou, aby se odstranil zápach a uvolnil kolagen z minerálního základu kostí. Šrot přichází do difúzní baterie sestavené ze 4 difuzérů. Tam se zbavuje klihu párou a horkou vodou. Z difúzní baterie se odvádějí klihové břečky, které obsahují 5 až 25 % glutinu (klihu). Konzervuje se fenolem, 1 % rezorcínem, P-naftolem a ve vakuu se svařují na 38 až 45% břečku. Svařený klih se lije do forem, v nichž tuhne. Ztuhlé desky se rozkrájí a suší ve vakuu na drátěných miskách. Kromě tabulkového klihu je v prodeji klih mletý, drcený, drolkový, perlič¬kový apod. Nejlepší je perličkový, jehož výhodou je, že se snadno rozpouští. Kostní klih je nepatrně kyselý, obsahuje asi 1 % kysličníku siřičitého a 1 % konzervační přísady a smí obsahovat nejvýše 17 % vody. Nesmí mít hnilobný zápach.
Kožní klih
je světlejší nebo tmavší; je až třikrát lepivější než kostní a je také dražší. Barví se zinkovou nebo titanovou bělobou, aby se odlišil od kostního klihu. Ve vodě se částečně rozpouští. Brzy se kazí i v barvách. Kožní klih je mírně alkalický. Vyrábí se z kožní klihovky (odpadů ze zaječích a králičích kožek, tzv. nudlí).
Želatina
je nejčistší druh klihu (čistý glutin). Získává se z jakostních kostí nebo klihovky a břečky čištěním a čeřením (šleháním) slepičím bílkem. Tvoří tenké průhledné fólie nebo je mletá. Je pojidlem bronzí a zlata při zlacení na skle.
Vyzina
se vyrábí ze sušených měchýřů vyzy nebo jesetera. Slabé roztoky slouží jako lepidlo zlata při lesklém zlacení na skle. Tvoří destičky s perle¬ťovým leskem. Je to nejdražší pojidlo.
Rybí klih
se vyrábí z rybích odpadků a kostí. Rozpouští se v octě. Užívá se k lepení papíru. Rybímu klihu se podobá tekutý klih kyselý, který se připra¬vuje jako klih louhový, avšak místo louhu se přidává 5 až 7 % kyseliny octové.
Příprava pojidla z klihu:
Klih ve vodě bobtná a pojme až pětinásobné množství vody. Dobrý klih po nabobtnání má zůstat v celku, nesmí se roz¬pustit, zbylá voda nemá obsahovat kyselinu (modrý lakmusový papírek nesmí zčervenat). Připravuje se při teplotě nejvýše 60°C. Klih se nemá vařit, jinak ztrácí lepivost. Aby se nepřipaloval, rozpouštíme jej ve dvojité nádobě. Klih se má připravovat v nádobách měděných, hliníkových nebo smalto¬vaných. Ve styku se železem rychle tmavne a znehodnocuje se. Přidáním taninu, kamence nebo chromitých solí se stává klih nerozpustným. Této vlastnosti se využívá k přípravě izolačních nátěrů na zakouřené stropy, sádrové omítky a k fixáži maleb. Tekutý klih se připravuje z 1 kg kostního klihu nabobtnalého v pětinásobném množství vody a z roztoku 5 dkg louhu sodného v 70 dkg vody, který se pomalu přilévá, až směs přestane stydnout. Konzervuje se fenolem.
Jiný způsob:
80 dkg klihu necháme nabobtnat v pětinásobném množství vody, přidáme 4 g dusičnanu vápenatého a vše pomalu zahříváme. Konzervujeme fenolem.
Tekutý klih s vápnem
připravujeme tak, že rozpustíme nabobtnalý klih s 1/20 vápenné kaše. Po zfiltrování konzervujeme fenolem.

 

Kazeínové klihy

Kazeín
je bílkovina obsažená v mléce ve formě vápenné soli. Sražením odstředěného mléka kyselinou mléčnou nebo chlorovodíkovou (solnou) vzniká tvaroh.
Tvaroh
se propírá vodou, suší, bělí a rozemílá na světležlutou krupici-mletý kazeín.
Mletý kazein
ve vodě slabě bobtná a nabobtnalý lze pak rozpustit (zmazo-vatět) přísadou alkálií, např. louhem, čpavkem, vápnem, sodou, boraxem. Např. na 100 g kazeínu nabobtnalého v pětinásobném množství vody při¬dáme 2,8 g louhu sodného nebo draselného, 1,8 g boraxu nebo 2,5 g čpavku nebo 4 g vápenné kaše. Zmazovatění kazeínu urychlíme zahřátím na 50 až 60 °C. Nesmí se vařit, neboť vařením a vyšší teplotou ztrácí kazeínový roztok lepivost. Kazeín je vydatné lepidlo; 15 až 20% roztoky jsou ještě lepivé. Kazeínový roztok podléhá rychle rozkladu, proto jej připravujeme těsně před míšením s barvami. Rozkladu kazeínu v barvě zabráníme (na jistou dobu) přidáním kafru nebo fenolu, nitrobenzenu a podobných konzervačních látek. Ve větším množství působí tyto látky jako kyseliny, tj. sráží kazeín ve vločky. Obsahuje-li kazeín přísadu vápna, je po uschnutí nerozpustný. Této vlastnosti nabývá po 7 až 14 dnech po dokončení malby. Kazeínový film je tvrdý a křehký, proto jej používáme pro nátěry na pevných podkladech, např. vápenných omítkách, nehoblovaných prknech. Nejlepší je kazeínový roztok s vápnem.

Příprava pojidla z mletého kazeinu:

V 5 l vody necháme nabobtnat 1 kg mletého kazeínu. Za 8 až 12 hodin přidáme až 20 g boraxu rozpuštěného ve vodě nebo 25 až 30 g čpavku nebo 40 g vápna. Roztok necháme několik hodin ustát. Teprve pak je připraven pro míšení s barvami.

Albuminové klihy

Vaječný šloutek
se používá jako pojidlo bronzí a v tempeře, Obsahuje emulgační látky, hlavně lecitin, které udržují i značné množství oleje v emulzi. Žloutek je vyhledávaným pojidlem také pro uměleckou malbu.
Vaječný bílek
je pojidlem barev i přísadou k žloutkové tempeře. Před použitím bílek šleháme tak dlouho, až je tekutý, necháme usadit a pak jej filtrujeme. Je významným pojidlem při polimentovém zlacení.
Krevní bílek (albumin)
je sušené sérum zvířecí krve. Rozpouští se ve stu¬dené vodě. Zahřátím na 80 °C se sráží. S přísadou vápna je nerozpustný. Je levný a uplatňuje se v nerozpustných nátěrech omítek. Roztok se při¬pravuje z 50 dílů krevního bílku, 90 dílů vody a 1 dílu vápna.
Sojové lepidlo (sojový albumin)
je známé pod jménem Estolan. K výrobě lepidel jsou doporučovány také mleté pokrutiny po vylisování ricínového oleje, tzv. globulin.
Mléko
je složeno z vody, mléčného cukru, kazeínu a různých solí. Tuk se z mléka oddělí ve formě smetany (sbíráním, odstředěním) a odstředěné mléko se sráží kyselinami na tvaroh. Kazeín v mléce udržuje tuk v emulgo¬vaném stavu. Mléka používáme k přípravě klihových barev, jako přísady k vápenným barvám, k podkládání sádrových omítek.
Vosk
je produktem včel. Po odstříkání medu se voštiny roztaví v horké vodě a vosk zbavený nečistot se slévá do tvaru bochníku. Včelí vosk je barvy žluté, někdy šedé, oranžové aj. Tvoří vonnou zrnitou hmotu, tající při 63 až 65 °C. Rozpouští se v terpentýnové silici (terpentýnu), chloroformu, benzínu nebo ve vřelém lihu.
Bílý vosk
je včelí vosk bělený na slunci nebo chemicky. Je tvrdší, má rovný lom, taje při 100 °C. Často je nastavován lojem, japonským voskem nebo parafínem.
Japonský vosk
je lojovitá hmota rostlinného původu. Obsahuje látky voskovité i tukové. Získává se vyvařováním plodů škump, které obsahují po zmýdelnění až 30 % glycerínu. Do prodeje přichází ve formě čtyřhranných desek nažloutlé barvy, bíle ojíněných. Taje při 45 až 55 °C. Má lojovitý lom a snadno se zmýdelňuje alkáliemi. Osvědčuje se pro leštěnou voskovou malbu. Včelího i japonského vosku se používá k přípravě voskové emulze na leštěné malby. Vosková emulze se přidává do klihových barev nebo se jí malba přestříká a po uschnutí leští kartáčem. Vosk rozpuštěný v terpentýnu se přidává do fermežových barev a laků, aby se dosáhlo polo¬lesklého nebo matového nátěru.
Syntetický vosk
se vyrábí složitým pochodem z parafínu nebo ozokeritu oxidací vzduchem. Má vlastnosti včelího vosku; taje mezi 75 až 108 °C, je tvrdý a snadno se zmýdelňuje. Pro nástěnnou malbu se používá se stejným úspěchem jako vosk přírodní. Používá se hlavně k výrobě lešticích past.

Rostlinná pojidla-lepidla

Škrob
se tvoří v listech rostlin fotosyntézou a usazuje se v plodech, kořenech a hlízách jako zásobní látka. Vyrábí se průmyslově z brambor, pšenice, kukuřice a rýže vypíráním strouhané drti nebo moučného těsta vodou. Násle¬duje rafinace škrobových zrn vodou, odstředění vody a opatrné sušení při 40 až 45 °C. Hotový škrob smí obsahovat nejvýše 20 až 21 % vody. Škrob tvoří bílý prášek nebo kousky ve vodě nerozpustné (pouze bobtná), ale v horké vodě se rychle mění v tzv. škrobový maz. Jakost škrobu se posuzuje podle původu druhu rostlin, z nichž je škrob vyroben. Škroby z obilí jsou le¬pivější. Škrobové lepidlo po dvou až třech dnech ztrácí lepivost a nabývá ji opět povařením. Snadno plesniví a kvasí, proto jej připravujeme těsně před použitím. Rychlému rozkladu se zabrání přísadou formaldehydu (formalínu). Škrob je dobrým lepidlem papíru (tapetování) a neutrálním pojidlem barev, hedvábného lesku a bronzi.
Alkalické škrobové lepidlo
připravíme rozmícháním 100 dílů bramborového škrobu ve 200 dílech vody. Do směsi přidáme roztok 10 dílů sodného nebo draselného louhu ve 400 dílech vody a dobře zamícháme. Pak toto lepidlo konzervujeme 4 % roztokem formalínu. Roztok je vhodný k lepení papíru a pro klížení barev, které snesou alkalická pojidla. Neutrální škrobové pojidlo připravíme z alkalického škrobového roztoku, do kterého po malých dávkách přidáváme kyselinu solnou nebo sírovou, až červený lakmusový papírek, kterým zkoušíme alkalitu roztoku, přestane modrat. Překyselený škrobový roztok zkoušíme modrým lakmusovým pa¬pírkem a neutralizujeme jej roztokem sody. Nebo zbarvíme roztok několika kapkami lihového roztoku fenolftaleinu a přidáváme opatrně kyselinu solnou, až červené zabarvení roztoku zmizí. Pak toto pojidlo kon¬zervujeme formalínem. Pojidlo je vhodné pro všechny druhy pigmentů, i organických. Rozpustný škrob a škrobové klihy pro nástěnnou malbu se vyrábějí ve formě rosolu pod obchodními názvy Cristal, Rubyl nebo tuhé ve formě krupice, např. Nepovol. Pro práci se rosolovité klihy ředí vodou, tuhé se rozdělávají s vodou na roztok. Surovinou je škrob z brambor, obilí, kaštanů apod. Škrob pro nástěnnou malbu, rozpustný ve studené vodě, se získá hydrolýzou kyselinou chloro¬vodíkovou (solnou). Upravuje se alkalickými činidly, pryskyřičnými mýdly s přísadou konzervační látky. Prodává se jako roztok v dřevěných soudcích nebo se suší a mele. Oba druhy se dobře rozdělávají vodou a pojí s barvami. V nátěru vytvářejí pak sklovitý film, což umožňuje provedení druhého nátěru barvou. Škrobové klihy jsou neutrální nebo slabě alkalické, což barvám v malbě neškodí, protože většina pigmentů je vyráběna pro alkalické prostředí. Rosolovité i tuhé klihy lze použít i k přípravě tmelů nebo hmot pro modelované plastické nátěry a obklady stěn.
Pojidlo ze žitné mouky
je vhodné k míšení s barvami citlivými i na nepa¬trnou stopu alkálie nebo kyseliny (vídeňská laka), vyžadujícími neutrální klížidlo. Připravuje se z 1 kg žitné nebo hladké pšeničné mouky rozdělané ve 3 l vody na hladký kvásek. Kvásek se přilévá za stálého míchání do 6 l vařící vody a zahřívá se tak dlouho, až vznikne průhledný roztok. Po odsta¬vení z ohně se povrch přikryje papírem, aby se neutvořil škraloup a várka se nechá vychladnout. Klížíme pouze chladným roztokem.
Lepidlo na čalouny (na tapety)
se připraví tak, že do 2 l vařící vody nasy¬peme 1 1/2 kg žitné mouky, necháme ji pod pokličkou několik minut zapařit a várku pak mísíme kopisti tak dlouho, až vznikne lepidlo hladké a bez chuchvalců. Jakost lepidla zlepšíme přidáním benátského terpentýnu, který lepidlo zároveň konzervuje.
Jiný způsob:
Vařící vodu lejeme do nádoby s moukou za stálého míchání, až dosáhneme potřebné hustoty lepidla. Míchání musí být dokonalé, neboť kousky mouky jsou pod tapetou vidět. Nakonec přidáme benátský terpentýn. Lepidlo pomalu zasýchá a umožňuje zvláčnění tlustých papírových tapet a linkrust.
Dextrin
se připravuje pražením odpadního škrobu z brambor, kukuřice, kaštanů v otáčivých bubnech při teplotě 180 °C nebo pražením škrobu ovlhčeného kyselinou dusičnou nebo solnou při teplotě 140 °C. Je to na¬žloutlý až hnědý prášek nebo kousky podobné arabské gumě. Rozdělává se ve studené i v teplé vodě. Je to dobré lepidlo papíru i pojidlo barev, lazur a bronzí. Kvašení roztoku dextrinu se zamezí přidáním kyseliny borité, formaldehydu apod.
Celulózový klih (tylóza, Glutofix)
je metylcelulóza připravená působením metylchloridu nebo dimetylsulfátu na celulózu upravenou louhem. V prodeji je ve formě vloček nebo zrnitá. Rozdělává se vodou na viskózní roztok. Je znám jako Glutolin, Modocol, Henkelův celulózový klih. Tyto roztoky neplesniví. Pojidlo z Glutolinu nebo Modocolu připravíme rozděláním 1 kg přípravku v 10 l vody. Za 24 hodiny vznikne průhledný, silně lepivý maz (1 : 10), který pro další práce ředíme v těchto poměrech: pro nástěnnou malbu 4 díly vody na roztok 1 : 50, pro lepení tapet 2 díly vody na roztok 1 : 30 atd. Roztoky z Glutolinu a Modocolu musí být uchovávány ve smaltovaných nádobách. Nekazí se. Je to pojidlo neutrální, snáší dobře alkalické podklady a je oblíbené k přípravě tmelů a inkrustačních křídových hmot.
Karboxymetylcelulóza KMC (Lovosa)
se vyrábí z technické celulózy. Alkalizací sodným louhem se přemění na alkalicelulózu a následující esteri-fikací chloracetátem sodným se získá karboxymetylcelulóza, která je v pod¬statě sodnou solí esteru celulózy a kyseliny glykolové. Sušený produkt se mele a přebytečná alkalita se neutralizuje kyselinou šťavelovou. V prodeji je nesušená ve formě vloček a sušená neutrální. Lovosa je lehce rozpustná ve studené i teplé vodě. Nekazí se a rozdělaná vydrží delší dobu. Musí se chovat ve skleněné nebo smaltované nádobě. Pojidlo z Lovosy připravíme tak, že ve 3 l vody rozděláme 1 kg Lovosy, dobře utřeme a za několik hodin směs zředíme vodou na roztok 1 : 10. Pro malířské práce ředíme roztok v poměru 1 : 15. Téhož roztoku užijeme pro lepení tapet a pro přípravu inkrustačních hmot.
Hydroxyetylcelulóza (Cellesize, výrobek závodu Union Carbide, USA)
se podobá Lovose, má však vynikající pojivé vlastnosti. Vyrábí se několik druhů, např. WP 40, WP 300, WP 4400. Její roztoky výborně pojí pigmenty, nesrážejí se ani silnými kyselinami a hydroxidy, odolávají chladu (mrazu) a výborně zahušťují klihové barvy (již 2 % přísada). Používají se hlavně do všech druhů latexových barev s různými latexovými pojidly, do umělých omítek a přímo na nátěry fixativy. Odolávají olejům a tukům.
Arabská guma
vytéká z větví a kmene různých druhů akácií, keřů a stromů podobných našemu akátu. Je dodávána v podobě nažloutlých valounků lesklého lasturového lomu. Rozpouští se zvolna ve studené vodě v poměru 1 : 2 na hustý, silně lepivý roztok. Roztok záhy kysne, proto se konzervuje kafrem, boraxem nebo formaldehydem. Bronze rozdělané v arabské gumě mají trvanlivý lesk a dobře se šablonují a malují.
Tragant
je zaschlá šťáva, která vytéká z prasklé nebo naříznuté kůry keřů kozinců rostoucích v Řecku a ve střední Asii. Ve vodě silně bobtná a roso¬lovatí. Aby byl tekutý, musí se protlačit sítem. Slouží k přípravě pastelových barev a temperových pojidel.
Sulfitové louhy
vznikají při výrobě celulózy jako odpadní látky hnědé barvy a typického zápachu. Obsahují sůl kyseliny lignosulfonové, cukry a trochu kyseliny siřičité. Silně lepí. Barvy upravené sulfitovým louhem hnědnou a malby zanechávají i po umytí na omítkách žluté skvrny, které prosakují malbou. Izolačními látkami se těžko zakrývají.

 

Pomocné látky

Mýdla

Mýdla vznikají působením alkálií na rostlinné a živočišné tuky a oleje, které se jimi rozkládají na mýdlo a glycerín. Běžné druhy mýdel jsou připravovány zahříváním tuku živočišného ne¬bo rostlinného (kokosového, palmového, lněného aj.) s louhem sodným nebo draselným. Úplným zmýdelněním vzniká polotuhá mazlavá látka, tzv. mýdlový klih, který kromě mýdla obsahuje glycerín a malé množství alkálií.

Mazlavé mýdlo
se vyrábí působením louhu draselného na různé druhy rostlinných olejů. Obsahuje draselné soli mastných kyselin, glycerín, vodu, volné alkálie. je průsvitné a jeho barva se řídí druhem oleje, z něhož je uvařen. Mazlavá mýdla jsou často nastavována pryskyřičnými mýdly.
Pryskyřičné mýdlo
se vyrábí zahříváním kalafuny s alkáliemi. Vyznačuje se pěnivostí a je přidáváno k obyčejným mýdlům jako přísada. Pryskyřičné mýdlo je též součástí emulzí.
Jádrové mýdlo
se vyrábí z mýdlového klihu vysolením, tj. přidáním nasy¬ceného roztoku kuchyňské soli. Mýdlo se působením soli oddělí a po vy¬chladnutí ztuhne. Zbylá kapalina, spodní louh, se zpracovává na glycerín. V nástěnné malbě používáme mýdlových roztoků k podkládání stěn pod klihové malby. Na nových stěnách tvoří mýdlo s vápnem obsa¬ženým v omítce nerozpustné vápenaté mýdlo, které utužuje podklad pod malbu.
Šelaková mýdla
se vyrábějí zmýdelněním šelaku sodou, čpavkem nebo boraxem. Mýdla vytvářejí pevný a dosti pružný film. Jsou též součástí bronzových pojidel a tuší.
Vosková mýdla
jsou umělé i přirozené vosky zmýdelněné potaši. Používají se v roztocích pro leštěné malby a k přípravě voskových temperových pojidel. Pojidla míšená s voskem jsou pružná a malby vynikají sametovou měkkostí.
Benátské mýdlo
se vyrábí z olivového oleje. Je tvrdé a téměř neutrální. Uplatňuje se v technice žehleného stuccolustra a v polychromii.

Látky k přípravě pojidel

Louh sodný a draselný (hydroxid sodný a draselný)
jsou v podobě šupinek, peciček, kousků, tyčinek apod. S vodou se slučují za značného vývinu tepla. Užívá se jich k přípravě kazeínových roztoků, voskových emulzí, při výrobě mýdel a k louhování olejových nátěrů.
Borax
tvoří krystalky, které se na vzduchu zahříváním mění v bílý prášek -pálený borax. Používá se ho k přípravě kazeínového roztoku a k úpravě šelaku.
Žiravý čpavek (hydroxid amonný)
je čirá kapalina obsahující 25 % amo¬niaku. Na vzduchu těká, varem úplně vyprchá. Je slabě alkalický. Používá se ho k přípravě kazeínových roztoků, voskové emulze a mýdel. Omývají (oleptávají) se jím staré olejové nátěry.
Potaš (uhličitan draselný)
je bílý, velmi^hygroskopický prášek. Vyrábí se z melasových výpalků v lihovarech nebo působením uhličitanu horečnatého na chlorid draselný. V malířství slouží k zmýdelňování vosku.
Uhličitan amonný je v čerstvém stavu hmotou sklovitou nebo práškovitou. Vzniká pálením síranu amonného s uhličitanem vápenatým nebo slučováním amoniaku a kysličníku uhličitého. V malířství slouží k zmýdelňování včelího vosku.
Octan olovnatý
se vyrábí rozpouštěním olova v kyselině octové. Je to látka velmi jedovatá. Tvoří krystalky rozpustné ve vodě. Roztok je sladký a páchne octem. Používá se při výrobě chrómové žlutě, oranže a červeně. Přidává se do olejových nátěrových hmot pro poloplastické vytírané nátěry jako sušidlo.

 

Vápno

Hašení vápna:
V karbu, tj. mělké nádržce z prken, rozměrů 200 X 200 cm a výšky stěn asi 40 cm, rozprostřeme pálené vápno a na ně nalijeme tolik vody, aby bylo ponořeno. Voda má být dešťová. Vápno saje vodu a rozpadá se, přičemž značně nabývá na objemu. Když všechna voda zmizí, je třeba rychle při¬dat tolik vody, aby se všechno vápno proměnilo ve vápenné mléko, a dále míchat, aby se rozpadly i nejmenší kousky. Nepřidáme-li včas dostatek vody, vápno se spálí, je pak krupkovité a málo vydatné. V nadbytku vody se vápno "utopí", tj. voda se nezahřeje, rozpadávání se zastaví a kusy vápna zůstanou nevyhašeny.
Podle jakosti rozeznáváme vápno:
bílé, tzv. tučné (mastné), jehož objem se hašením zvětšuje dvojnásobně až čtyřnásobně, hubené (černé), které hašením nabývá méně než dvojnásobně, hydraulické, které tuhne i pod vodou; pro malbu se nehodí. Práškové vápno je mletý pálený vápenec. Dodává se v pytlích a hodí se jen k přípravě malty.

Ošetřeni hašeného vápna

Hašené vápno získá na jakosti, nechá-li se v zemi uležet. Jáma má být na chráněném místě a nemá být 'zděná. Vápno před uložením do jámy procedíme sítem. Po několika dnech vápenné mléko zhoustne a jeho povrch rozpraská. Aby dále nevysýchalo, napustíme do jámy vodu nebo povrch vápna pokryjeme 20 cm tlustou vrstvou písku. Pak jámu přikryjeme prkny a ta ještě zasypeme pískem. Takto uložené vápno vydrží mnoho let, zbaví se většiny žíravých součástí a stane se jakostnější a jemnější. Dobře v zemi vyleželé vápno se používá pro malby freskové a sgrafitové a nátěry fasád. Do některých druhů vápna se za varu přidává technický lůj, lněná fermež a podobné látky, jimiž se zvyšuje lazurovost, která je nutná pro vápenné nátěry.

 

banan webhosting